Jdu dál. I když někdy netuším, kam ta cesta vede

Martina Kašpárková pracuje ve společnosti Stelar Advisory, kde odpovídá za oblast neživotního pojištění. V pojišťovnictví je už 35 let. Je to práce náročná, různorodá a pořád ji baví. Když se před Martinou objeví něco těžkého, neznamená to, že couvne. 

Možná se někdy bojí. Možná si potřebuje poplakat. Ale pak zatne pěst a řekne si: „Tohle prostě dám.“

„Jsem bojovnice a nesnesitelná optimistka.“

Kdo je Martina, když na chvíli odloží všechny svoje role? Tohle pro ni byla jedna z nejtěžších otázek.

Nakonec se zeptala své dcery. Ta ji zná možná lépe než kdokoliv jiný.

„No mami, u tebe je to jasné. Ty jsi prostě bojovnice a pak nesnesitelná optimistka.“

Obě se tomu zasmály. Martina ale věděla, že na tom něco je.

Bojovnice ne proto, že by nikdy nepadla. A optimistka ne proto, že by věřila, že všechno vždycky dobře dopadne.

Spíš proto, že když přijde něco těžkého, nezůstane ležet.

Dovolte si poplakat

Martina svou životní cestu popisuje bez velkých slov. Někdy člověk prostě dostane ránu.

Může se nechat semlít. A nebo se zvednout. A Martina se zvedá.

Nejdřív si ale dovolí to, co k tomu patří. Klidně si popláče. Protože emoce podle ní nejsou slabost. Jsou součástí toho, jak se člověk s těžkými věcmi vyrovnává.

A potom přijde její chvíle. Pomyslně zatne pěst a řekne si:

„Tohle prostě dám.“

Nezáleží přitom tolik na tom, jak všechno dopadne. Důležité je, že do toho jde.

„Přestože se člověk bojí, může do toho jít a nevzdat to.“

A možná právě v tom je její největší síla. Strach nemá u Martiny poslední slovo. 

Síla neznamená být silná pořád

Máme tendenci obdivovat ženy, které všechno zvládají. Práci, rodinu, vztahy, povinnosti. A ještě u toho vypadají, že je nic nerozhodí.

Martina ale ukazuje něco jiného. Můžete být silná a přitom si dovolit být chvíli i slabá na dně.

Dá emocím volný průchod a potom vstane. Můžete mít strach a přesto udělat další krok.

Nemusíte ze sebe dělat hrdinku, která nikdy nezaváhá. Stačí v sobě najít tu malou bojovnici, která se ozve právě ve chvíli, kdy máte chuť to vzdát.

Nesnesitelný optimismus

Martinin optimismus není o tom, že si namlouvá, že všechno bude skvělé. Je více praktičtější. Když něco nedopadne podle představ, nějak se s tím popere.

A možná právě proto si tolik váží obyčejných věcí. Rána, kdy je hezky. Čaje nebo kávy na terase. Chvíle, kdy kolem ní pobíhá pes, kočka leží na stole a ona se jen dívá do zeleně.

Po všech velkých věcech, které člověk v životě řeší, jsou to nakonec právě tyhle malé chvíle, které dokážou udělat den hezkým. A také při nich přicházejí ty nejlepší nápady.

Snaží se vrátit společnosti, co dostala a co potřebují jiní. Proto už pátým rokem podporuje organizováním benefičních večerů Společnost pro ranou péči, která se stará o zrakově postižené děti.

„Stále se snažím dívat na svět dětskýma očima. S nadšením a úžasem. Nechci to ztratit a spadnout do něčeho, do čeho spadnout nechci.“

Žena, která se naučila stát si za svým

Být ženou v mužském světě pro ni nebylo vždy jednoduché. Jako mladá byla podle svých slov spíš neprůbojná. Časem se ale naučila být sebevědomější a stát si za svým.

Dnes říká, že by svou ženskost neměnila.

Martina má ráda sílu i citlivost. Je samostatná, ale zároveň si užívá pozornost a galantnost. Otevřené dveře. Kytku. Láskyplné gesto.

Proč by žena, která si umí poradit sama, nemohla zároveň chtít, aby se o ni někdo hezky staral?

Jedno přece nevylučuje druhé.

Některé věci jsou jen vaše

Martina nemá potřebu řídit se tím, co by podle ostatních měla nebo neměla dělat.

Nějaké rady si vyslechla. Některé představy o tom, jak by se žena měla chovat, samozřejmě zná. Ale vždycky se nakonec zařídila podle svého.

A jsou věci, do kterých si nenechá mluvit vůbec. Jednou z nich je její rodina.

Vychovala dvě dnes již dospělé děti a pomáhá vychovat i třetí, adoptované.

„Do mojí rodiny si od nikoho nenechám mluvit. Od nikoho.“

Někdy totiž být sama sebou znamená také vědět, kde končí názory ostatních.

„Silonky jsou pro mě druhá kůže.“

Její první vzpomínka na silonky patří malé holčičce s copánky. Šatičky, střevíčky a silonky na vystoupení v ZUŠce. Najednou se cítila jako velká slečna.

Dnes už samozřejmě ví, že mezi dobrými a špatnými silonkami je obrovský rozdíl. Ty špatné se rolují, tlačí, padají dolů a člověk je pořád vnímá.

Ty dobré?

„Člověk si je natáhne a necítí je.“

A přesně tak podle ní mají silonky fungovat. Nejsou pro ni jen praktickou nutností. Jsou součástí outfitu, který dotvářejí. Někdy si místo punčocháčů vezme punčochy, protože pod šaty jednoduše vypadají lépe.

U nadotec pak oceňuje především to, že je může nosit opakovaně a pořád drží.

Druhá kůže.

Taková, o které vlastně nevíte.

Malé kroky, velká změna

Kdyby měla Martina poradit ženě, která teprve hledá, kdo vlastně je, neřekla by jí, aby se přestala bát. Ví totiž, že to není tak jednoduché.

Důležité podle ní není strach odstranit. Spíš v sobě najít trochu té své „hrdinky“ a přesto udělat další krok.

A nemusí být obrovský.

Martina nevěří na velké skoky. Člověk při nich může také hodně spadnout. Mnohem víc věří na malé, ale intenzivní krůčky.

Jeden za druhým.

Právě ty vás podle ní nakonec dostanou tam, kam chcete. Najít si, co od života chcete. Jak ho chcete mít nastavený. A pak za tím postupně jít.

„Můžete být bojovnice. Můžete se bát. Můžete padnout. Ale nezapomeňte přitom žít.”